Uč se synu moudrým býti

Příběh o tom, jak je důležité vzdělání. Bez něj člověk nikdy nedosáhne takového postavení, jaké by si zasloužil. Vliv cizích kultur má vždycky naprosto vynikající dopad. Aztékové by mohli vyprávět. 

Abayomi zapnul počítač a přemýšlel, kterou hru si dneska zahraje. Ani ho nenapadlo jít ven. Klimatizace běžela na plno. Jeden z nejvýstavnějších domů v Nigerijském velkoměstě Yola poskytoval desetiletému chlapci všechno, co potřeboval. Odpoledne si možná v doprovodu sluhy zaplave v bazénu, ale teď byl čas na virtuální zábavu. Matka mu sice nařídila, aby se učil, ale matčina slova pro Abayomiho mnoho neznamenala. Kliknul na ikonku své oblíbené online hry a už zadával heslo. Za chvíli se proháněl po zasněžených lesích na medvědovi a přestal vnímat okolí.

 „ Ty se neučíš?“ Tichý hlas téměř nedokázal proniknout k chlapcovu vědomí. „Ty se nechceš učit?“ Tentokrát už hoch zareagoval. Sluchátka spadly k zemi a Abayomi se vrhnul do náruče vysokému muži v bílém obleku stojícímu ve dveřích.

 „Tati, Tati!“ Opakoval šťastně. Tatínka neviděl dlouho a jeho radost byla upřímná. Ten se jemně usmíval, postupně však jeho černá tvář nabyla vážný výraz, až se syn zarazil. Přestal otce objímat a ten mu pohledem ukázal na pohovku v rohu místnosti. Posadili se a než se stačil znervóznělý chlapec otázat co se děje, tak zazvonil mobilní telefon. Otec sáhl do kapsy, aniž by se podíval na display, telefon vypnul. Tohle synka vyvedlo z míry ještě víc. Tatínka skoro neznal, ale téměř ve všech vzpomínkách vystupoval s mobilem u ucha.

 „Víš Abayomi, musíme si promluvit.“ Odhalil dokonalé zuby v lehkém úsměvu, aby zbavil synka zbytečné nervozity. „Nemohu tobě, ani tvým bratřím věnovat tolik času, kolik si zasloužíte. To je daň za úspěch. Člověk, který získá moc, musí něco obětovat. Podívej se kolem sebe.“ Chlapec se rozhlížel po místnosti a otce tím rozesmál. „No na stropě toho moc neuvidíš. Myslím tenhle dům! Myslím mé další domy! Myslím můj majetek! Myslíš, že vyrostl z písku? Že jsem jej dostal darem?“ Zvážněl. „Nebudu ti nic nalhávat. Abych to zjednodušil. Budeš se učit, jinak nebudeš nic. Doslova. Pokud nebudu spokojený s tvou snahou, tak tě vyženu na ulici. Protože pokud nepochopíš jak důležité je vzdělání, tak nejsi můj syn.“ Abayomi tomu moc nerozuměl, ale podlézavě přikyvoval. Bude se učit, protože věděl, že co tatínek řekne, to platí. Otec ho objal kolem ramen a začal vyprávět.

„Povím ti něco, o čem neví ani tvá matka. Neví o tom, protože není důvod, aby to věděla. Ale ty jako můj syn to budeš vědět a necháš si to pro sebe. A jednou pro svého syna, až se třeba nebude chtít učit, jako teď nechceš ty.“ Sluha vstoupil do pokoje, položil na stůl tác s nápoji a nakrájeným chlazeným ovocem. Abayomi nespouštěl oči z otce, který právě jedním douškem vyprázdnil sklenici pomerančové šťávy. Kostky ledu zacinkaly o sklo a tatínek pokračoval.

„Moje dětství nebylo tvému podobné prakticky ničím. Malá vesnice, chatrč na břehu Oyona. Sice je to naše největší řeka, ale nám nepřinášela nic než dřinu a chudobu. Když mi bylo osm let, tak k nám vtrhli nějací ozbrojenci a zastřelili většinu mužů z vesnice. Otec naštěstí nebyl doma, takže unikl. Všechno nám pobrali. Matka tehdy přežila, ale trvalo dlouho, než se z toho úplně vzpamatovala. Útočníci prý byli vzbouřenci a nám trvalo spoustu dní a tvrdé práce, než jsme se vůbec pořádně najedli. Jeden ze starších si pak stěžoval úřadům ve snaze o snížení daní pro naši zbídačenou vesnici. Pamatuji se, jak otec tehdy říkal, že ho nebudou nikde poslouchat. Mýlil se. Vládní jednotky přijely záhy. Jakmile vojáci zjistili, že skoro všechny naše zásoby padly do rukou vzbouřenců, tak zastřelili zbývající muže. Za podporování vzbouřenců je na místě odsoudili a vykonali trest. Navíc znásilnili ženy. Museli jsme se na to dívat.“ Odmlčel se, hledíc na syna a ten měl pocit, že v otcových očích zahlédl blesky. „No svět venku už je takový. Krutý. Chudý člověk nenalezne odvolání. Tvá babička nepřežila rány, jimiž vojáci nešetřili. Zůstal jsem sám. Pobíjeli nás jako ovce, jedni i druzí. A já si tehdy přísahal, že já, Nosakhere Zarewa, nebudu nikdy ovcí!“ Otec se udeřil do prsou a syn přímo hltal jeho slova. Tatínek s ním nikdy nehovořil o své minulosti. Vlastně to bylo poprvé, kdy s ním jeho vážený, tolik zaneprázdněný otec hovoří o samotě. „Beznaději jsem však nepropadl, protože vesnický imám uklouzl smrti a ujal se osiřelých dětí. Některé ženy přežily, ale po vesnici byla veta.  Imám nakonec našel místo, kde nás přijali, ačkoli on se s námi musel rozloučit. Křesťanům v misii nevadila má odlišná víra a dopřáli mi vzdělání. Naučil jsem se základní věci a můj mimořádný talent neunikl pozornosti důležitých lidí. Dokonce se mi díky finanční sbírce podařilo vycestovat a vystudovat v jedné překrásné zemi ve středu Evropy. Město Praha se mi stalo druhým domovem na několik let a já tam absolvoval vynikající univerzitu. Vše jen díky štědrým lidem. Po vystudování a návratu domů mě nikdo nečekal s otevřenou náručí a já si musel všechno vybojovat. Vzdělání mi otvíralo cesty a já díky němu dosáhl vynikajících úspěchů. Postupoval jsem rychle, jak jen se dalo. Nestačilo jen vědět! Důležité bylo uplatňovat nápady v praxi a využívat vědomosti k lepším výsledkům.“ Usmál se na syna a dodal. „Nyní mám vše, co jsem si jen mohl přát! Majetek, postavení i úctu. Založil jsem vlastní organizaci a nemusím se před nikým skrývat. Moji synové mají vše, co si jen mohou přát. A já se pak dozvídám od své sedmé manželky, že ten nejmladší se nechce učit!“

Malý Abayomi po těchto slovech horlivě přikyvoval a sliboval, jak bude pilný. Všechno se změní, omezí hraní a bude se věnovat učení víc, než kdy dřív. Povídali se ještě nějakou chvíli a pak se otec zvedl k odchodu. Rozloučil se, ale mobil zapnul, až po návštěvě jeho matky. Věděl, že ji nepěkně zanedbává, tak ji alespoň teď ukázal, že o ni má stále zájem. Spojit příjemné s užitečným. I to ho naučila škola. Pokud by se neučil, tak by teď někde pásl kozy, lovil ryby, nebo mával nad hlavou kalašnikovem.

 Ochranka čekající před vstupními dveřmi ho doprovodila k pancéřované limuzíně. Usadil se a vyřídil několik nezbytných hovorů, které zameškal. Pak se zahleděl z okénka vozu. Nesledoval město, přemýšlel.

 Noshakere nebyl hlupák a věděl, že chlapcům nestačí povědět příběh o svém těžkém dětství, aby změnili svůj přístup. Jenže on si z toho udělal takový rituál. Chtěl, aby jeho synové věděli, jak strašné je být chudý a nevzdělaný. Afrika není Evropa a Nigerie není Česko. Tam, pokud jsi chudý, nevzdělaný, tě nenechají umřít hlady, nezastřelí tě. A pokud se ti tam navíc ještě nechce pracovat, tak dostaneš stejně všechno, co potřebuješ. Drobné menšiny tam nevyhlazují, naopak chovají se k nim s úctou, lépe než k vlastním lidem. Usmál se při vzpomínkách na Prahu.  

 Nejstarší syn Akin musel strávit skoro dva měsíce na ulici, než pochopil, že přání otce, je zákonem. Jeho devátý syn dokonce na ulici zemřel, ale většina synů pochopila záhy. Akin nakonec vystudoval na prestižní britské univerzitě práva a nyní řídí otcovi záležitosti v Evropě. Noshakere přemýšlel kolik času a klepnutí přes prsty bude potřebovat jeho nejmladší, dvaadvacátý syn. S dcerami to bylo jednoduší. Podle práva šarija se jen sepsala smlouva a děvčátka odešly ke svým novým manželům. Syn je však syn.

 Noshakere často vzpomíná, jak se po návratu z Evropy stal, spíš nedobrovolně, řadovým členem islámské bojůvky nejasných ideologických cílů. Ideologie moc roli nehrála, zato majetková strategie byla víc než jasná. On si brzy získal respekt všech. Vyznal se v mapách a za pár dní plánoval společně s nejvyššími veliteli přepady vesnic v různých oblastech. Dokázal si spočítat, kde se mohou zdržovat vládní jednotky a jeho nápad, ponechat některé vesnice a navíc je podporovat se ukázal být jedinečným. Díky nim měli zdroj informací i případné pomoci pro zraněné spolubojovníky. Přitom na té myšlence nebylo nic nového, stačilo znát historii. Noshakere postupoval mílovými skoky v hierarchii a dokázal najít velké množství dalších bojovníků. Správně volená slova mu získávala víc přívrženců, než zastrašovaní. A když po jedné jeho skvěle naplánované akci dokázali unést víc než osmdesát dívek, tak se stal uznávaným vůdcem. Z prostředků získaných za jejich prodej dokázal nakoupit velké množství kvalitní výzbroje. Díky znalostí jazyků se pustil do obchodu se zahraničím. Získání kontaktů sice chvilku trvalo, ale podařilo se. Postupně se začali věnovat obchodu se zbraněmi, lidmi a nakonec se ukázalo, že Noshakereho nápad vytvořit Nigerijskou drogovou cestu vynášel víc, než všechny ostatní činnosti dohromady. V tu dobu, už Noshakere kupoval nemovitosti, restaurace a různé podniky. Sám byl v pozadí a angažoval se i v politice. Ač islamista podporoval křesťanské misie, neboť znal sílu vzdělání. Sice nechápal snahu křesťanů, vzdělat své potencionální nepřátelé, ale koneckonců to bylo jedno. Nerozuměl spoustě věcí, které při studiích poznal. Podporují lidi, kteří odmítají pracovat. Pláčou, že mají dluhy a přesto pořádají sbírky na pomoc cizincům, kteří jimi pohrdají. Pokřikují slova o míru, lidskosti a toleranci. To z nich dělá slabochy a Noshakere se jim často musel smát. On sám pomáhal každému. Každému ze svých lidí, pomohl s úsměvem. Ale proč podporovat nějaké cizáky? Košile bližší kabátu. Navíc Evropané, alespoň ty které poznal, nemají víru. I když nutno přiznat, že on sám taky věřil víc penězům než řečem o bohu. Ale vždycky je lepší bojovat ve jménu ideálů, než přiznávat skutečné cíle. Nebýt vzdělaný, ničeho by nedosáhl. Evropa mu dala vzdělání a on ji na oplátku zásobuje levnými drogami. Jeden z jeho synů nyní řídí v jiném africkém státě převozy uprchlíků valících se do Evropy. Je to skvělý obchod a zvlášť hledaní zločinci jsou ochotni zaplatit nemalé částky, aby unikli z horké půdy svých domovin. Také se mezi nimi dostalo do zemí Evropy spousta spolehlivých vzdělaných lidí, jež Noshakere osobně vybral. Začlení se do společnosti a po několika letech vybudují podniky, restaurace ve všech zemích. To obchody značně ulehčí. Noshakere se občas cítí jako král a občas se musí krotit, protože moc je opojná. Přemýšlí o vybudování evropské sítě, ale cesta před ním je dlouhá. A před lety si splnil svůj sen. Je vládcem, ač tajným, organizace, jejímž duchovním otcem se stal. Nese jméno Boko Haram.

 Ve skutečnosti si však při modlitbách fard neopakuje v duchu slova koránu. Sám pro sebe si odříkává citáty Jana Amose Komenského. To je jeho skutečná víra.

 „Život činný je opravdový život. Zahálka je hrobem člověka zaživa. Co máš udělat, do toho se dej s chutí; co sám můžeš udělat, to nečekej od jiných a bez příčiny neodkládej s ničím. Když můžeš někomu pomoci, učiň to s největší radostí.“ „Peníze snáze odcházejí, než přicházejí.“