O Kojotím duchovi

Každý hrdina nemusí být velkým, ale může stát za to. Omlouvám se za pravopis, jak jsem napsal, tak vkládám, třeba to někdy opravím.

Před dávnými časy, když byl svět ještě mladý patřil jeden z astrálních světů duchům zvířat. Každé zvíře tam mělo své zástupce a mnohé z nich lidé uctívali. O jiných si vyprávěli příběhy. Svět obyčejných zvířat i lidí se s astrálním občas prolínal, ale postupem času jej mohli navštívit pouze svatí jedinci, kteří zasvětili svůj život věcem ducha, zatímco ostatním se brány do jiných světů uzavíraly. Dřív byl svět zvířecích duchů obrovský, a oni mohli cestovat nad zemí tak, že stačilo jít rovně a dostali se na místo odkud vyrazili. Časem se však vytvořila hranice temnoty, kam se nedalo prostoupit a už nestačilo letět jen rovně. To jak se jinde měnila víra a národy na jiných místech začali vyznávat jiné hodnoty, které už nebyly tak spjaté s přírodou a zemí. Ale u nich se tento příběh neodehrál.

V době, kam patří naše vyprávění, jednotlivé kmeny uctívali přírodní síly a každý měl za patrona nějaké zvířecího ducha, který dostával oběti, někdy i v podobě lidských životů. Každý kmen měl svého vlastního, kterého uctíval. Medvědů tam bylo nejvíc, velkých podle toho, kolik jak silný byl jejich kmen. A Kojota, jediného ducha obyčejných kojotů, to už začínalo štvát. Byl malý a sám. To, že se stával hrdinou mnoha vyprávění a o jeho chytrosti, šibalství i úskočnosti, pro něj znamenalo čím dál méně. Svou povahou měl blízko k lidské, tak se cítil nedoceněný. Často navštěvoval svět lidí v různých podobách a prováděl všelijaké neplechy, už jen proto, aby se o něm mluvilo. Jak mu to však přestávalo stačit, přemýšlel, co by tak mohl udělat, aby vylepšil své postavení. Postupně už se jeho touha začínala měnit v posedlost po pozornosti a neměla blízko k nenávisti, jak se to stává všem, co se pokládají za nedoceněné a odstrčené.

Jednoho dne z rána se v podobě lovce potloukal po území malého kmene pod vysokými horami. Kmen měl normálně rád, byl natolik malý a bezvýznamný, že pro jistotu nevyznával žádného konkrétního ducha, aby náhodou neurazil některého z mocných sousedů. Náladu měl špatnou, nevnímal krásu končící zimy, neviděl nic pěkného. Neslyšel zpěv ptáků oslavující přicházející jaro ani necítil vůni stromů. V uších mu zněl jen posměch Medvěda, který se mu posmíval, že nedostává za obětiny nic než smích a tak že takovému žebrákovi taky trochu smíchu obětuje. Kojot netušil co mu provede, navíc jak ho sžírala zloba, zatlačovala jeho pověstnou chytrost kamsi do hlubin.

Z těchto úvah ho vytrhl hlas volající o pomoc. Narazil na lovce, který byl zle poraněný ze souboje s nějakým zvířetem, nejspíš pumou. Zareagoval téměř ihned. Ukázal se mu a optal se, co mu dá, pokud mu pomůže. Když se dozvěděl od nebožáka, že pokud přežije, může si vzít cokoliv, nadšeně souhlasil. Nemohl se ho jen tak dotknout, nebyl hmotný a pro osobní pomoc by musel obětovat nějakou energii, ale v okamžiku se přesunul do nedaleké vesnice a zajistil pomoc. Kojot se udělal neviditelným, aby nemusel vysvětlovat lidem co je zač a vymýšlet si příběhy, ačkoliv by mu to kdysi bohatě stačilo ke štěstí. Jenže časy se mění.

Netrvalo dlouho a Kojot si přišel pro to, co si zvolil za odměnu. Lovci se narodilo dítě, Kojot mu ve chvíli narození sebral duši. Sice pominul práva matky, ale souhlas jednoho rodiče byl brán jako dostačující. Měl duši dítěte a rodičům zbyla jen schránka. A tak duši pozřel. Pospíchal, věděl že duše rychle zmizí, jak alespoň slýchával od ostatních duchů. Tak prostě tu drobnou duši, která ještě nenabyla podoby spolkl. Zalil ho opojný pocit. Tak to se nedivím, že po obětech tak touží, říkal si. Duše ho hřála a nějakou dobu trvalo, než ten pocit zmizel. A bylo úplně jedno, že ona duše v něm nezůstala, ani že to, co při spolknutí duše cítil se odehrávalo jen v jeho mysli a hřál ho blažený pocit vlastnictví. Odebrala se tam kam měla, bez ohledu na Kojota, ale ten prožitek byl pro něj nádherný. Tohle si zkusil a toužil po dalších věcech. Po všem co ještě neměl. Protože jak už bylo zmíněno, podobal si lidem. A všechno co nemáme a ostatní to mají, musí být lepší, než to co máme.

Dcera wičháši wakhana, duchovního muže, sama wakhan, osoba, které se dnes říká obecně šaman brzy pochopila, že nové dítě nemá duši. Přemítala, jak o ni mohlo přijít. Otec netušil, jestli dítě, které je jako prázdná schránka a nijak se neprojevuje by vůbec mělo žít. Nemohl rozhodnout, protože se nepovažoval za soudce a nechtěl posilovat svůj stín. Zatím tedy dítě, chlapec, leželo v týpí a jen zíralo. Matka jej krmila, umývala. Dávala jej ven ve slunné dny, nezdálo se však, že by to bylo k něčemu.

Dcera věnovala spoustu času sledování bezduchého, její moc byla obdivuhodná a brzy dokázala při soustředění spatřit rozdíl mezi jím a ostatními. Viděla duše lidí, nejprve jako slabé světlo v tělech, později i obrysy, které někdy při spánku opouštěly těla odlétaly do jiných světů. Stále se v tom zlepšovala.

Rodiče bezduchého dítěte se vrátili k životu a rozhodnutí, zda nechat schránku žít se stále odkládalo i přes těžkosti a marnou práci s ním. Po nějaké době se jim mělo narodit další dítě a starý šaman se domníval, že dítě nové, nahradí dítě bez duše. Matka však nebyla klidná a sžíral ji strach. Co když nedokáže přilákat duši do svých dětí? Co když je ona nebo muž prokletá a i další dítě bude takové? Dívka se ji snažila přesvědčit, že vidí duši dítěte v ní, jak je prolnutá s její, ale matka ničemu nevěřila, tak mocný byl její strach. Když už se zdálo, že je klidnější, zase jakoby ji ovládla nejistota. Stalo se, co se s takovou rovnováhou vychýlenou strachem stát muselo. Dítě přišlo na svět brzy a bylo jasné, že pro život ještě nemá dost síly. Matka křičela v zoufalství ať šamanka udělá cokoliv pro záchranu. Dívka pozorovala jak z modrého tělíčka uniká světlo a aniž by cokoliv plánovala, zachytila duši. Svou duchovní silou jí přesunula do bezduchého dítěte ležícího vedle. Tomu se projasnil zakalený zrak a po chvíli se rozplakal. Rodiče velebili dívku, ale starý šaman nebyl spokojený, věděl, že něco takového není v pořádku. Dcera v tom však viděla jen žárlivost nad její velkou mocí. Pověst o tom se pak roznesla po okolních kmenech.

Ve spánku se pak dívce zjevil Kojot ve své podobě a děkoval ji, že dokázala takovou věc. Snažil se ji při tom podpořit svou silou, ale že to téměř nebylo potřeba a dokázala by to i bez něj. Vysvětloval ji, že snaží pomáhat jak jen to jde, ale není právě příliš silný duch. Pořád ji chválil a děkoval za rodiče. On sám aby dal člověku sílu k životu na jediný rok musí obětovat měsíc svého a dívka že dokázala takovou věc jen tak. O tom, že jen částečně napravila co způsobil se neměl potřebu zmiňovat. Pokud bude moci, už jen kvůli ní rád pomůže, takže v případě nouze mohou směrovat své prosby konkrétně k němu. S tím dívku opustil. Toužil po mnoha věcech a získat lid, který by ho přijal za svého patrona nebylo z jeho přání na posledním místě. Dívky si opravdu vážil a lidé ho začali mnohem víc zajímat, víc než jen jako terč jeho vtípků a šprýmů.

Za nějaký čas se začalo proslýchat, že mocný kmen z roviny pod horami uctívající Medvěda si usmyslel zaútočit a zničit dívčin kmen. Otec přemýšlel o důvodu a říkal si, že je to nejspíš kvůli dceřině úspěchu s přesunutím duše. Nejspíš se jich to nějak dotklo. Nebo prostě jen chtěli jejich majetek, jakkoliv bezvýznamný. O vyjednávání nebylo ani řeči a příchod nepřátel byl otázkou dní. Dalo se považovat za štěstí, že se k nim zpráva donesla tak rychle, ačkoliv vědomí toho jim nedávalo mnoho možností. Snad jen přesunout se výše do hor, ale tam se držel sníh a led po celý rok. Čekala by je jistá smrt. A tak šaman prosil duchy, aby mu pomohli. Ale všechny co zkoušel oslovit se nechtěli dostat do sporu s mocným Medvědem a neměli ani důvod chránit nějaký bezvýznamný kmen. Šaman s tím počítal a tak jeho tance a prosby spíš měly dopřát alespoň nějakou naději lidu. Dcera za ním v podvečer přišla s tím, aby zkusil poprosit o pomoc ducha Kojota. Otec kroutil nad tím nápadem hlavou, ale podlehl přesvědčování a říkal si, že horší to být nemůže. Nanejvýš Kojot neodpoví a nebo se mu vysměje. K jeho překvapení se Kojot objevil ve zvířecí podobě v lidském světě hned za soumraku když už uložil bubínek a ostatní věci se kterými prováděl rituál. Pozdravil a hned se ptal, co se po něm chce. Na šamana zapůsobilo, že rovnou řekl, že už o chystaném útoku slyšel a snažil se ho Medvědovi rozmluvit pro velikou úctu jakou chová k jeho dceři. Ale Medvěd prý nechtěl ani slyšet. Šaman byl zklamaný, když zjistil, že Kojot těžko něco zmůže. Nakonec se dlouze bavili a rozebírali možnosti.

Kojot nakonec přemýšlel nahlas.

„Moje síla není velká, musím měsíc spát, abych dokázal na rok dát sílu mrtvému člověku na rok života. Dokážu i nějaké ty proměny a třeba bych se mohl pokusit dát jim falešnou zprávu o vašem přesunu, ale stejně nemáte kam jít. Spojence budu těžko hledat a v boji se sám ukázat nemohu, jednak nejsem dobrý bojovník, ale hlavně by se pak mohl ukázat sám Medvěd a to by bylo zlé. Jediná možnost by mohla být stvořit nesmrtelné válečníky, ale to by bylo příliš drahé. Takže asi nezbývá vůbec nic. Přesto přemýšlej, já budu také lidský bratře, ale čas se krátí.“ Kojot si spíš vrčel pro sebe, ale starý muž naslouchal ostražitě. Při zmínce o nesmrtelných mu přeběhl mráz po zádech, ale zároveň je v době nejvyšší nouze každá naděje dobrá. Slyšel pověsti o dávných lidech a nesmrtelných prokletých lovcích, ale to v tomto čase nesloužilo k ničemu jinému, než ke strašení dětí. Přesto začal naléhat na Kojota, že by to možná stálo za pokus. Tomu se nechtělo a bránil se, protože taková věc není jen tak a vyžaduje nejvyšší oběť. A to nejen od lidí. Šaman začal přesvědčovat a slibovat co jen mohl. Kojot se tvářil nepříliš potěšeně a bylo až s podivem, jak na své zvířecí tváři dokáže ukazovat co se skrývá uvnitř. Nakonec tedy řekl šamanovi, aby přišel do jeskyně na úpatí vysoké hory a přivedl sebou čtyři bojovníky ochotné za svůj kmen obětovat život. A tak se i stalo.

Netrvalo to příliš dlouho a podle popisu cesty nalezl jeskyni. Nebyla daleko od tábora, na pomezí hranice sněhu a sám se divil, že si ji nikdy nevšiml. Prošel i s bojovníky chodbami, až vstoupil do velkého dómu. Nebylo třeba si svítit, jeskyně jakoby hořela modrým světlem a protože byla celá z ledu, všechno kolem se třpytilo. Nebyl však čas na nějaké rozptylování okolní krásou, když hrozila temnota a zkáza. Bojovníci čekali, kdy šaman začne vyvolávat Kojotího ducha, ale ten jen prostě zavolal. Kojot se objevil opět ve zvířecí hmotné podobě. A spustil.

„Už vím co můžeme udělat, ale příliš se mi do toho nechce. Je to velmi drahé. Bude to stát mnoho, skoro všechno co máte.“ Ač zvíře jeho hlas zněl smutně a lidsky.

„Jsme ochotni obětovat vše,“ křičeli bojovníci různými slovy stejného smyslu.

„Kdyby šlo jen o vás,“ povzdechl si Kojot a začal vysvětlovat. „Tato jeskyně sloužila starým lovcům, kteří tu byli v době před několika ledy. Je to předávno. Sloužila k obětem. Válečníci tu pojídali mrtvé a tím získávali jejich sílu. Bojovník, který pozřel maso člověka, tím na tomto místě k tomu zasvěceném, získal jeho sílu a navíc nezranitelnost a nesmrtelnost. Stal se lovcem zvaným Wendigo. Jediné, co mu dokázalo ublížit byl oheň, tedy zbraň pokud hořel. Vidím na vás, že už teď dostáváte strach. Já vás varoval. Pokud by jste se rozhodli to podstoupit, dva z vás musí zemřít zde a jejich druhové je sníst. Alespoň část, nejlépe srdce. Po boji však, až vaši nepřátelé zahynou vaši rukou, se budete muset dobrovolně vzdát života. Vaše lidská podstata bude mizet a nahradí ji touha po lovu a lidském mase. Takže po vítězném boji vás čeká smrt.“

Po těchto slovech se na tvářích mužů objevila značná nejistota, ale jeden před druhým by nikdy nedokázal ztratit tvář a tak souhlasili. Šaman byl vyděšený těmi slovy, ale nedal na sobě nic znát. Mluvil jen o statečnosti a síle oběti. Nakonec tedy řekl Kojotovi, že to tedy provedou. Kojot smutně zavyl jako zvíře a promluvil. „Tato jeskyně nemá už tu sílu, co dřív měla. Nenapadlo vás, jak je možné, že jste si ji nikdy nevšimli? Byla skrytá zrakům, ale teď jak je její síla slabá jsem z ní ochranu dokázal lehce odstranit. V této chvíli si myslím, že vám sílu dát nedokáže a mohlo by se stát, že jen zemřete a nestane se nic. Ale ne, vidím jak vaše naděje pohasíná. Jedna možnost tu je. Měsíc mého spánku se rovná roku života pro člověka, ale i kdybych spal potom celý rok, bude to na probuzení síly málo. Jediná šance je…“ Odmlčel se na chvíli a napětí se stupňovalo. „Možnost je, že obětuji svou smrtelnou podobu. Šaman mě musí zabít a pak uděláte, co jsem vám řekl. Ale nechce se mi do toho. Jistě chápete. Jeskyně je stvořena tak, aby ji duše jen tak nemohla opustit. Zůstanu tu uvězněný i v duchovní podobě.“

Bojovníci i Šaman pochopili, že Kojot by se musel obětovat pro ně. A víc než oni. Protože duše dvou mrtvých, odejdou v tělech svých bratrů ven z jeskyně a uvolní se až zemřou oba jejich druhové. Takže se duše vrátí tam kam patří a jistě budou i čistější díky takové oběti. Ale co s Kojotem? Šaman mu nakonec slíbil, že ho budou uctívat, celý kmen a stane se jejich duchovním patronem. Do jeskyně za ním bude chodit celý kmen a nosit mu oběti. Kojot nakonec, ač nerad, souhlasil. A tak, poté co ještě vysvětlil jaké schopnosti bojovníci získají a na co si mají dávat pozor si nechal od Šamana proříznout hrdlo. Vlna síly prošla jeskyní.

Pak se stalo, jak pravil Kojot. Dva válečníci si vzali život, než se stačilo volit losem. Snad ze statečnosti, nebo proto, aby nemuseli oni jíst své druhy. Těm se do toho nechtělo, nejdřív každý z nich jen olízl kapku krve, ale kouzlo jeskyně fungovalo. Šaman se musel odvrátit, když je přepadl divoký hlad a nakonec na zemi zbyla jen hromádka ohlodaných kostí. Lidské maso jim dodalo sílu a divokost, ale Kojot měl pravdu, když říkal, že se dokážou dobře ovládat. Šaman doufal, že to vydrží. Ještě pohlédl na mrtvé Kojotovo tělo, chlupaté a drobné.

„Nezapomenu ti to, bratříčku.“ Řekl při odchodu.

Bojovníci krátce otestovali schopnosti, ohromná rychlost a síla, jistý krok. Možnost opustit astrálně své tělo i lidském světě a dokonce mluvit z podoby ducha. Přesně jak říkal Kojot, Wendigo si takto dokázal sám sobě nahnat kořist přímo do rukou. Na zkoušení jak proniknout do mysli a ovlivňovat ji už nebyl čas. Jediné, na co si podle Kojota měli dávat pozor, bylo to, že žádná kořist které se dotknou nesmí přežít. To by se považovalo za selhání lovce a kořist by tak dostala nějakou z jeho schopností jako dar. A to by mohlo být nebezpečné.

A tak se stalo. Oba bojovníci zabili všechny nepřátelské válečníky pouhých pár hodiny chůze od tábora, takže všechno dobře dopadlo. Vrátili se a sami se vzdali života. Začínali cítit, jak je přemáhá touha po krvi a nechtěli se stát monstry. Ostatně se také těšili. S takovou zásluhou jistě bude jejich další cesta pokračovat o mnoho lépe. Tak sami vstoupili do plamene a navzájem se probodli. Zbytek kmene, který se šaman rozhodl do celé věci nezasvětit příliš nechápal co se stalo. Nejdřív oslavovali Kojota a bojovníky, ale po jejich smrti se začalo rozmáhat reptání. I když před odchodem bojovníků při návratu šamana z jeskyně slíbili, že budou v případě vítězství navždy Kojota uctívat. Jenže lidská povaha už je taková. V nebezpečí slibují cokoliv, ale jak nebezpečí pomine, na sliby začnou zapomínat. A tak druhý den, když šaman přemlouval lidi, aby s ním šli vzdát úctu Kojotovi, se mu vysmáli. Prý uctívat takového ničemu, který je připravil o nejlepší bojovníky je hloupost. Jediná dcera šamana chtěla jít. Šaman to však odmítl. Raději půjde sám a poprosí svého duchovního bratra o odpuštění. Vysvětlí, že někdo chtěl jít, ale ne všichni, tak raději přišel sám a nebude ani muset lhát.

Cestou měl těžký krok, jako má každý koho čeká cesta k něčemu nepříjemnému. Kojot už na něj čekal, modře svítil ve světle jeskyně v duchovní podobě. A šamana velmi překvapil, očekával že se na něj Kojot osopí, kde jsou ti všichni z kmene. Místo toho se Kojot zaradoval.

„Ach můj lidský bratr, žije,“ řekl spokojeně. „Proběhlo všechno tak jak mělo?“ To šamana zahanbilo ještě víc, raději by si nechal spílat, ale takhle ho ovládl smutek nad nevděkem lidí. Nemohl mluvit a tak pokračoval Kojot. „Snad je vesnice a tvá dcera v pořádku? Jsi sám, snad se jejich oddíl nerozdělil a nepozabíjel lidi. Ach, že já na to nepomyslel. Jeden nesmrtelný měl strážit vesnici a druhý měl bojovat.“ Po tomhle měl šaman pocit, že už nebude mluvit nikdy. Hleděl do země. Kojot řečnil dál. „Přiznávám, že je mi to líto. Já doufal, že mě bude někdo uctívat a všichni jsou mrtví. A já jsem tady. Všechno bylo marné. I tvá dcera nežije?“ Optal se nešťastně.

„Ale žije.“ Hlesl šaman. A zakousl se do kyselého ovoce. Pověděl mu o nevděku většiny vesničanů. Kojot se zlobil, ale proklínal víc svou důvěřivost, než co jiného. Teď bude uvězněný navždy v jeskyni. A zapomenutý. Krásná představa věčnosti. Kdyby aspoň mohl být zpátky v astrálním světě s ostatními zvířaty. I když jejich pošklebování až se rozkřikne jak ztratil možnost vstupovat do zemské podoby bude nepříjemná. Šaman usilovně přemýšlel a rád by mu pomohl. Zkusil vzít mrtvé zvířecí tělo a Kojotovi svitla troška naděje. Ale i když s ním šaman vystoupil z jeskyně, duše nevázaná k tělu zůstala uvnitř. Zkusil se do těla dostat, ale jak bylo mrtvé, udržel se v něm vždy jen chvíli. Bylo to beznadějné. Šaman seděl v jeskyni a mlčel. Kojot přemýšlel taky. Nakonec dostal nápad. Co aby přivedl nějakého vesničana, aby ho snědl? Třeba by byl někdo ochotný. On by se tak mohl dostat do něho a on by ho přenesl ven. Šamanovi svitla naděje. Ale když o tom tak přemýšlel, tak jediný, koho by k tomu přemluvil by byla jeho dcera. A to nechtěl.

„Udělám to sám, bratříčku.“ Řekl nakonec. Kojot se zaradoval. Dostane se ven z prokleté jeskyně a vrátí se domů. A tak se stalo, šaman se rozhodl přijmout Kojota do sebe. Snědl tedy jeho srdce, nebylo to nic lehkého, protože na ledu bylo promrzlé. A už byl Kojot v něm. Odešel ven. Tam mu Kojot poděkoval a zmocnil se jeho těla. Duše šamana neměla naději v duchovním souboji, zvlášť když Kojota přijal dobrovolně.

Užíval si vnímání člověka, bylo to něco nového. Čich nic moc, ale být v hmotném těle, to mělo něco do sebe. Už se těšil, co všechno vyzkouší. Než se vrátil šaman do jeskyně, stihl navštívit astrální svět a vysmát se Medvědovi, který bez svých bojovníků už neměl podobu obrovského šedého medvěda, ale malého medvídka, menšího než Kojot. Když byl silný, nedalo Kojotovi příliš námahy ho rozzuřit tak, že poslal pomocí znamení svůj kmen na tu malou, bezvýznamnou podhorskou vesnici, která prý je silnější a mnohem lepší než Medvědí lid. Takže tohle měl za sebou. O jeskyni Wendigo věděl od dávných časů a neztratila ani špetku ze své síly. Měl co dělat, aby se nesmál když hrál svoje představení, ale dokázal to. A stálo to jen život jednoho z mnoha kojotů, malých bratříčků, kterých běhá po zemi mnoho a víc než mnoho. Bezostyšně počítal s nevděkem lidí, odvahou i dobrotou, přece jen měl k lidem blízko a znal je. Šaman byl příliš dobrý a takový se nechá napálit nejlíp, provinilost odstranila opatrnost. Stejně tak jako předtím nebezpečí a obavy o lidi za které cítil odpovědnost. Jen jedna věc byla nechaná na rozhodnutí ostatních nedobrovolných aktérů jeho hry. Nebylo jisté, čí tělo mu připadne. Pokud by to byla dcera, mohl by přesouvat duše jako ona. Nadání bylo skutečně její. Navíc by získal mladé tělo namísto těla tohohle dědka. To ještě bude muset nějak zaonačit, aby získal tělo mladé. Ale neměl starost. Teď bylo na čase se bavit a oslavovat!

*******************************

Kojot šaman se nejdřív najedl a jídlo mu zachutnalo. Záhy však zjistil, že nemůže moc jíst, protože mu pak není dobře. Pak si chtěl prožít rozkoš, kterou může poskytnout muži žena, ale o tom v tomhle těle nemohlo být ani řeči. Měl všechny vzpomínky a znalosti starého šamana. Právě díky těm matným zábleskům i živějším vzpomínkám toužil po všech rozkoších, které nabízí lidský život. Díky znalostem které měl, se mu podařilo ošálit i dceru starého, které vysvětlil jak se mu podařilo vynést mrtvé tělo zvířete ven z jeskyně i s duchem Kojota, který se mohl vrátit do svého světa. A jak mu byl Kojot vděčný a naučil ho spoustě dovedností o kterých se mu ani nezdálo.

Zanedlouho dceru ve stanu kousl had, jež se tam nejspíš připlazil za teplem, což se někdy stává. Smrt byla nevyhnutelná. Šaman velice hořekoval nad osudem dívky a nakonec řekl, že ji odejít nenechá. Vysvětlil umírající, že ho Kojot naučil, jak obětovat část své síly a prodloužit tak život i kdyby byl člověk na pokraji smrti. Jak provedl podivný rituál se zpěvem a bubnováním, dívce se okamžitě udělalo dobře. Starý však zůstal nehybný a jeho dech nebyl znát. Vysvětlil však dívce, že takto bude muset být celý měsíc a daruje ji tím svou energii.

Celou dobu ho pak navštěvovala a trpěla výčitkami, starý otec nepřekypující životní silou ji daruje sílu, aby mohla žít, byť jen jediný rok. Věděla, že až se probere, udělá pro něj cokoliv.

Jakmile se šaman Kojot probudil vypadal ještě zchátraleji než dřív. Přesto se velice se radoval, že dcera je živá. Jen si po pár dnech začal dělat veliké starosti. Rok uplyne a dcera zemře, jeho tělo by už něco takového nevydrželo. A tak nedal jinak, než že vyrazí do světa hledat nějakou pomoc. Snad mu zbývající čas dovolí nalézt nějakou možnost, jak zachránit dceři život. Ona sama se nebála odejít, ale teď už to nebylo tak jednoduché, nechtěla otce zklamat, když pro ni tolik udělal, byť si to nežádala. Radila, aby poprosil o pomoc Kojota, ale řekl ji, že ten ztrátou a obětí svého těla přetrhl kontakt s lidským světem. A tak vyrazil.

Vrátil se po nějaké době a to už byl téměř na pokraji smrti. Vedl sebou statného mladíka na pokraji dospělosti, s temným pohledem očí, který jen kráčel směrem, kam do něj někdo strčil. Neměl duši, to poznala okamžitě, zároveň pochopila, co bude otec chtít. A večer, než si mohla s otcem promluvit o celé věci se starý rozkašlal a zdálo se, že mele z posledního. Ze zbývajících sil ji řekl, že jinou možnost nenašel. Ta neměla mnoho času přemýšlet, ale v okamžiku ji došlo, že tělo je stejně prázdné a k ničemu, tak se rozhodla. Jakmile řekl ano, otec vydechl naposledy. Chytila duši a přesunula ji do mladého těla. A tak měl Kojot to, co potřeboval. Avšak dívka si všimla, že duše otce nemá lidský tvar, jak to u lidí bývá, ale jakoby v něm bylo kus z Kojota. Ten ji k tomu potom sám řekl, že mu Kojot předal část své síly se svými znalostmi a asi mu to poznamenalo duši.

Podezření však u ni zůstalo a sílilo, ale Kojotovi to bylo už jedno. Necestoval příliš dlouho, když nelezl kmen u kterého předvedl několik kouzel a triků. Vysvětlil, že hledá učedníka, který dostane po jeho smrti všechnu jeho sílu a schopnosti. Předháněli se, aby mu dali své dítě. Vzal si nejurostlejšího chlapce a nechal se jím obsluhovat celou cestu zpátky ke kmeni. Až krátce před cílem mu vyrval duši. Otec mu ho přece dal a tak byl jeho. Nebyl si jistý, jestli může člověk bez duše chodit a nechtěl riskovat, že by se s ním musel tahat. Ale šel jako vyřezávaná hračka. Dívku potřeboval na přesun, protože si nebyl jistý, jestli to bez její pomocí zvládne. Teď pochopil, že pokud bude blízko tělo bez ducha, může do něj s celou svou podstatou i ukradenou lidskou duší starého šamana vstoupit. Tu potřeboval, protože čistě zvířecí duch nemohl žít jako člověk a on právě nic jiného nechtěl.

*********************

Dcera si netroufala něco udělat, ale přemýšlela, že by mohla využít jeho měsíc bez života, tedy pokud se rozhodně ji prodloužit život a tak zatím nedělala nic. Naopak na něj byla milá a starala se o něj. Jediná možnost jak vyzrát na Kojota, bylo hrát podle jeho pravidel. Ten v podobě mladíka se před celým kmenem prohlásil za nového šamana a nikdo nic nenamítal. Dokonce si s drzostí sobě vlastní, změnil jméno na počest hrdinského ducha, který je zachránil a odměnili se mu nevděkem na Kojot. A začal dělat velká kouzla.

První věc co udělal, že ukázal bojovníkům luk, ze kterého vystřelený šíp vždy najde svůj cíl. Každý po něm zatoužil. Ženám zase předložil náhrdelník, který způsobí, že oproti ostatním bude její krása nepřekonatelná. Každá po něm zatoužila. Ale komu jej dát? Luk muži, jeho žena ho dokáže nejvíc potěšit a jí také darovat náhrdelník. Přes počáteční reptání se nakonec začalo o celé věci uvažovat. Mladý šaman byl krásný, však taky Kojot vybíral pečlivě a tak došlo na hádky. Ženy byl až příliš ochotné, jak se jejich manželům zdálo, se obětovat pro dobrou věc. Ale nakonec se tak stalo. Hned první noc přivedl jeden bojovník manželku, spíš na její naléhání, než z touhy po luku. A Kojot si užíval. Za pár měsíců poznal všechny druhy rozkoše, které jen mohla žena muži nabídnout. Věc se rozkřikla natolik, že mu vodili několik manželek denně i bojovníci ze všech okolních kmenů. Kojot byl v sedmém nebi. Některým mužům se zdálo, že soutěž trvá již příliš dlouho a taky jim vadilo, že některé ženy chtějí jít ještě jednou. Nejvíc se ozýval bojovník kmene uctívajícího Jelena. Dokonce si troufl osočit Kojota, že nakonec nikomu luk nedá a že je podvodník.

Kojot vylezl ze stanu na to pokřikování a řekl: „Věz, že je mi líto toho, jak o mě smýšlíš. A o to víc, že jsem se rozhodl jmenovat vítězem tvou ženu, neboť mě opravdu potěšila nejvíc. Ale teď když to udělám, to bude vypadat, že jsi si výhru vynutil svým křikem. Opravdu tedy chceš takové vítězství?“ Na ta slova bojovník odvětil, že je to jedno. A dostal luk i náhrdelník. Ještě téhož dne ho vyzval jiný bojovník na souboj o luk i manželku. Svou kvůli tomu zapudil. Vítěz dlouho přemýšlel co dělat, mohl vzít kouzelný luk a nepřítele zabít, ale příliš se bál, že třeba ani nestihne natáhnout tětivu, protože protivník byl vyhlášený válečník. A tak raději před soubojem luk zničil, aby ho protivník nedostal. Chtěl zničit i náhrdelník, ale manželka mu před soubojem ještě namlátila, což mu sebevědomí před bojem příliš nedodalo a v boji zemřel. Válečník tak získal místo luku jen manželku. Po první noc si přišel ke Kojotovi stěžovat, že je příšerná a v milostných věcech nestojí za nic. Navíc na ní každý kouká a chce ji, kvůli kouzlu náhrdelníku. Kojot mu vysvětlil, že pokud nechápe jak jsou lidé rozdílní, nic jiného si nezasloužil. Vítěz než aby žil s takovou ženou nakonec raději utekl do hor, kde nalezl smrt. Ženu s náhrdelníkem otrávily ze závisti její kamarádky a náhrdelník zničili, když se o něj poprali.

Kojot se chechtal a užíval si zábavu. Předměty ho nic nestály, rozhodně je nevyrobil, ale ukradl z hrobek starých lidí z dob, kdy lidé víc věřili v takové předměty a tak se jich tam povalovalo spousta.

Podobnou soutěž pak ještě vyhlásil o kouzelný nůž, který sám dokázal zpracovat maso z uloveného zvířete s tím, že vyhraje ta žena, která mu připraví nejlepší pokrm. A stejně jako předtím, zvítězila ta nejprotivnější a špatně skončila. Ochutnal všechna možná jídla a začal přemítat, co by se ještě dalo dělat. Ještě by bylo dobré, říkal si, užít si rozkoše jako žena, ale nebylo proč se tak brzy zbavovat silného těla. A z nudy začal pošilhávat po dceři. Ta moc dobře věděla, co Kojot tropí, ale věděla, že zatím nemůže nic dělat. Snažila se nejdřív ve světě snů a ostatních světech které navštívila najít někoho, kdo by mohl porazit toho darebáka. Doufala, že se ji tím podaří odtrhnout duši svého otce od Kojota. Jenže si všimla při opuštění těle téměř neviditelné duchovní nitky a pochopila, že ji Kojot hlídá. A tak to zatím nechala být. Jen poslouchala povídání tuláků o velkých bojovnících a šamanech po zemi. Čekala, až přijde její čas. Kojot se vskutku rozhodl prodloužit ji život, chtěl okusit chuť jejího těla a zmocnit se ji jako muž. Silný na to byl dost, ale Kojot měl raději triky, násilí nebyla žádná zábava. Nakonec ho napadlo řešení. V den, kdy měl duše dívky znovu opustit lidský svět, se probudila a cítila se být naplněná silou. Na nic nečekala. Vzala nůž a vtrhla do Kojotova týpí. Jenže ten tam nebyl. Na měsíc zmizel a ona ho celou dobu hledala. Zahrabal se pod zem, protože v tu dobu mohl být kdekoliv, aniž by se namáhal dýcháním. V tu dobu opravdu spal, nemohl cestovat ani jako duch, oběť si žádala své. Pokud by mohl, jistě by neviditelný sledoval dívku jak se marně honí po každé skrýši v okolí a poškleboval se jí. Ale protože to očekával, nasmál se už při té představě.

Dívka využívala den k hledání a noc k cestování v astrální podobě. Ke konci měsíce objevila podivného válečníka, který svítil jako samotná hvězda. Nalézal se daleko na jihu a nebyl příliš ochotný k duchovní konverzaci. Než stačila promluvit, ucítila jak se Kojotova nit obnovila a nezbylo než se vrátit. Naštěstí Kojot po spánku potřeboval ženu a chtěl ji. Samozřejmě že nechtěla a bránila se. Kojot ji tedy z nádoby ukradl bylinky, které dávali zraněným klidný spánek. Tajně ji je namíchal do pití a když usnula zmocnil se ji. Užíval si a nedával pozor. Dívka čekala že to udělala a měla radost, že se ji povedlo být o krok napřed. Vyměnila bylinky za jiné, které prohloubí meditaci a nyní radostně zjistila, že není sledována. A tak se ji podařilo pozvat bojovníka světla, aby ji Kojota zbavil.

Bojovník dorazil nečekaně brzy a vypadal impozantně. Jeho jméno bylo Muž bez stínu, bojovník dobra a světla. Zářil tak oslnivě, dával všem kolem sebe dárky a skoro každý ho miloval. Dole na jihu sjednotil kmeny volbou a teď jim vládl. I když se našli i takový, kteří ho rádi neměli, ale taková je už lidská povaha. I vyzval tento Muž bez stínu Kojota k souboji.

Kojot rozhodně nevypadal ustrašeně, domluvil se na podmínce, že souboj se odehraje v jeskyni Wendigo. Vůbec se netajil tím, že získá jeho sílu tím, až ho po smrti sní. Zářící zuřil nad tou drzostí, ale světlo skrývalo jeho tvář, příliš oslňoval. Ale souhlasil. V jeskyni souboj netrval příliš dlouho, Kojot podcenil sílu válečníka světla a byl poražen. Zabit. Jeho duše však zůstala v těle, ale to mělo skončit. Zářící se rychle rozhodl a začal vyřezávat z těla srdce. Kojot se blaženě smál nad dalším vítězstvím. Jako zářící bojovník, až přemůže ducha tohohle šílence, si užije ještě víc legrace než dosud. Stejně tak se smál i dívce, užil si s jejím tělem a přitom ji směroval k tomu, aby mu přivedla někoho, kdo bude stát za to. Stejně tak počítal s tím, že tenhle ho sní, protože takový dobrák přece nevynechá příležitost, aby se posílil za každou cenu, protože boj za světlo vyžaduje každou sílu.

A najednou... Kojot v novém těle prohrál. Sám se nechal oslnit světlem, ale uvnitř našel nejmocnější stín. To byl opravdu Stín. Nikdo nemá tak silný stín, jako ten který ho i sám před sebou maskuje za světlo. Stín, který ovládá člověka aniž by si vůbec připustil, že ho má. Kojot se zděsil, když uviděl čeho je takový Stín schopen a čeho je schopen člověk, který všechny špatné skutky zastírá dobrem a ušlechtilými úmysly. Jak za drobné dárky a navenek světlou tváří přiměje většinu lidí, aby dělali pro něj co jen bude chtít. Kdyby jim nakázal, že mokasín zaražený v zadku je ochrání před utonutím, budou ho tam nosit i kdyby žili na poušti. Kojot ani nebojoval a podřídil se stínu. Jako takový drobný poradce a hlásek v hlavě. A to je konec ducha Kojota.

Epilog.

Zářící bojovník neměl konkurenci, dělal věci které nedávali smysl, tak ho lidé poslouchali. Ti kteří se vzepřeli, obyčejně zahynuli ve jménu dobra. A bylo to potřeba. Přece jen pojedl lidského masa i když s duchem Kojota v jeskyni a stal se Wendigem. To že za nějaký čas začal hnít a opadávalo z něj maso však nic neznamenalo, protože přes světlo nebylo nic vidět. A trest pro neposlušné lidi, kteří se snažili podvracet dobro, bylo snědení, takže ani hladem netrpěl. S duší Kojota se stal ještě chytřejším a mazanějším, tak ho nemohl nikdo jen tak přelstít. Šamanova dcera nalezla tehdy po souboji v jeskyni jen hromadu kostí a zářící ji zabil. Nesnědl ji a nechal ji v jeskyni. Její znalosti nepotřeboval, věděl již všechno co Kojot a měl jeho schopnosti. Kojota zabil a snědl ve jménu dobra. Ji zabil také ve jménu dobra, protože by způsobilo jistě mnoho zla, kdyby se rozkřiklo, že dobrý vůdce požírá své soupeře.

Až s příchodem bílých mužů se objevil jeden, obdařený schopnostmi rozmlouvat s duchy mrtvých lidí. Muž bez stínu po této schopnosti zatoužil. Zařící se bílých mužů bál a tak použil lsti. Ten muž hledal tajemství a on ho vylákal do jeskyně. Podcenil však schopnost bílého kouzelníka mluvit s dušemi mrtvých. Než ho stihl lstivě ze zálohy zabil, prozradil mu duch šamanovi dcery co se chystá. A varovala ho, aby hlavně nejedl svého nepřítele. Nakonec to byl Zářící, kdo zemřel a šamanova dcera se dočkala pomsty.

Ale říct bílému mužovi že nemá něco udělat, navíc pokud mu to poví žena… Bílý kouzelník snědl zářícího. A pokud si mocný Stín s duchem Kojota dělali naděje, že ho ovládnou, tak se hluboce zklamali. Ani ten nejhorší Stín indiána byť s potměšilým duchem Kojota po boku se nemohl rovnat stínu bílého muže i když ten nepatřil k nejhorším.

A tak se všechno změnilo. Postupně se zmizel i svět zvířecích duchů a nahradil ho jiný. Snad jednou, až opadne víra v jiné bohy, zase lidé poznají sílu přírody a vzpomenou si na ni. A třeba si začnou vážit své podstaty a budou opět cestovat jinými světy. Ale to už je vážně konec, nejen příběhu, ale i starých časů.