Zpověď závislého na facebooku

Někdy je těžké přiznat si svou závislost. Ale myslím, že nejsem jediný, kdo je na tom podobně. Máte taky problémy se závislostí?

Nepříjemné pípání budíku, rvačky o pořadí v koupelně, ranní nervozita v ulicích. Takhle nějak vnímá pondělní ráno většina pracujících lidí, nikoli já. Jsem spisovatel. Zatím mi sice nic nevydali, ale já se nevzdávám.

 Jakmile se probudím, ruka podvědomě cvrnkne myšáka a oči ještě slepené ospalkami sledují rozsvěcující se obrazovku vedle postele. S přihlašováním na facebook neztrácím čas, protože se nikdy neodhlašuji! Už sjíždím statusy lidí, které vlastně ani osobně neznám. Nemohl jsem uvěřit, kolik lidí příjme žádost o přátelství od cizích lidí! Tak copak dnes dělají moji tajemní známí!

  Jana Procházková sedí doma a nudí se. Péťu Dvořákovic trápí teplota a nemůže do školy. Hovorkovi zakoupili novou pračku a podle fotek ji to v nové koupelně náramně sluší. Poštovní úřednice Marie Mráčková mastí farmu a drze mi posílá žádosti, považte, v pracovní době! No, dějí se věci.

 „Zmiz Cicero, fuj!“ Okřiknu jezevčíka Cicera, snažícího se mi olíznout zarostlou tvář. Jediný spolubydlící v osamělé garsonce. Cicero, původním jménem Punťa pochází z útulku. Často k němu promlouvám v osamělém životě. Pro spisovatele je rozhodně lepší promlouvat k Cicerovy než kydat s Punťou. Stydím se, že dávám přednost sociální síti před vyvenčením přítele a konečně vstávám z postele. Procházka ranním opuštěným parkem všedního dne nám oběma prospěje.

 Usadím se na lavičku u fontánky uprostřed parku a odepínám vodítko. Cicero zkoumá okolí a zanechává pozdravy pro další psí kolegy. Já přemýšlím a stydím se. Mám dobrý důvod, protože včera na literárním portálu zase rozebírali můj milovaný facebook. Pokrytecky jsem se připojil ke skupině autorů, koukajících na podobné vymoženosti, jako indiáni na železného oře. Předstírajíc neznalost jsem se vyptával cože to jako je ten fejsbuk. A pak sázel do diskuze smajlíky, šklebící se nad hloupostí jeho uživatelů. Proč? Protože intelektuál, nezaměstnaný spisovatel s čtyřicítkou na krku přiznávající se k užívání sociální sítě působí asi tak normálně, jako černoch v jednotkách SS. Tak vyji s vlky a obhajuji se za svou zbabělost přiznat pravdu před svým svědomím.

Ach, svědomí. Představuji si ho jako muže, taktéž spisovatele, intelektuála sedícího na lavičce vedle mně. V parku prosvětleném srpnovým slunce za neúnavného hučení hmyzu. Nemluví, neptá se. Kolem voní léto. Nic nechce vědět, nesoudí. Přesto odpovídám na nevyslovenou otázku -Proč jsi na facebooku? Je mi smutno a začínám se zpovědí.

 -Před půl rokem má kariera zámečníka v továrně dokonala po dvaceti letech, z důvodu snižování stavů. Na druhou stranu mohla má dráha spisovatele konečně začít. Jenže já psával o lidech a inspiraci čerpal v práci mezi kolegy. Teď to skončilo a mě nezbývalo, než zkusit nějaký jiný směr. Kariéru bídníka ve stylu mého oblíbence Charlese Bukowského jsem chtě nechtě zavrhnul. Po jednom pivu usínám, navíc nejsem příliš společenský. Mezi cizími lidmi okamžitě znervózním, takže ani potulování městem a vymetání hospod nepřicházelo v úvahu. Navíc by mi na to nestačily skromné prostředky. O ženách se vyjadřovat nebudu. Můj vztah k ženám nejstručněji vyjádří název jedné komedie -40let panic.

Začínal jsem ztrácet naději a pak najednou jako blesk z čistého nebe prosvětlil facebook můj smutný osamělý život. Falešný profil z důvodu utajení před ostatními intelektuály si dokázal najít několik nových přátel. Sice zoufalců vděčných za jakoukoli pozornost, ale brzy mě přijali do svých kruhů přátelé přátel z blízkého i dalekého okolí. Najednou se má situace v mnohém zlepšila. Sleduji životy donedávna neznámých rodin a mám pocit spříznění. Fotky jejich členů i prostředí, v němž žijí, probouzí moji fantasii a já si představuji jejich osudy. Podle statusu poznávám, co který člověk právě dělá. Někdy víc než bych chtěl. Například František Koudelka dává do statusu vše, i když jde na wc a občas se hrdě pochlubí výsledkem. Jeho děsivé selfie bych nejspíš nazval - Zátiší s kabelem. Nebo jedni novomanželé tam uváděli vždycky, když… No, tamto no. Červenám se v rozpacích, ale jinak je to moc pěkná inspirace. Tohle jen jeden ze spousty důvodů proč miluji Facebook. Ale nemohu to přiznat. Stydím se.

 Po procházce odpočívám s Cicerem, relaxuji. Do večera hraji hry a zabíjím čas sledováním internetových přátel. Někteří jsou na pivu, jiní tráví pondělní večery doma s rodinou. A koukám, že Hovorkovi odletěli oslavit nákup nové pračky na Maledivy! Bodejť by ne, maj peněz jak šlupek, ale já nejsem závistivý. I když čtrnáct dní na překrásných ostrovech, ztracených v Indickém oceánu bych si dal říct. Konečně jsem se dočkal.

Nechávám Cicera spát, oblékám si tmavé oblečení a kontroluji věci v mé brašně. Je tam všechno, páčidlo a další nářadí, především zámečnické vybavení je ve skvělém stavu! Letmo kontroluji fotky Hovorkovic sídla, krásně podrobné. Ani čidlo… Takhle šetřit na zabezpečení je nezodpovědnost. Dnes navštívím Hovorkovic dům. Páni čtrnáct dní! To jim stihnu ukrást i parkety! Miluju facebook a jsem na něm závislý! Nyní už snad chápete můj stud…

    Dodatek

Mark Zuckerberg zakladatel sítě facebook stále nereaguje na mé žádosti o doplnění profilů. Vyplněná kolonka o pojištění domu by mému svědomí značně ulevila.